Letos je to s plánovaním dovolené těžké. Tak se prostě rozhodujeme na poslední chvíli a zkoušíme, jestli je volné ubytování. Téměř dva roky plánujeme alespoň dvoudenní výlet na Benecko, abychom se stihli podívat na hřebeny a na Žalý. Dnes tedy o těch hřebenech.

Původně jsme uvažovali o cestě autobusem. Z Benecka bychom museli dolů k Jilemnici, tam přesednout a pokračovat zase nahoru na Zlaté návrší. To bychom strávili asi 45 minut v busu. Nakonec ale jedeme autem na parkoviště v Horních Mísečkách a až odsud autobusem. Ani tak jsme se nevyhnuli velkým davům lidí. Na zastávce jsme se postavili asi desátí v pořadí a během chvíle za námi stálo tolik lidí, že bylo jasné, že se do autobusu všichni nevejdou. O to víc mě iritoval mladý přenavoněný pár s kočárkem, ve kterém ale nebylo dítě, nýbrž TŘI zhýčkaní psi! Takže kvůli nim nemohli nastoupit další turisté.

Opravdu rádi vystupujeme u Vrbatovy boudy na čerstvý horský vzduch. Davy míří napůl směrem k prameni Labe a k mohyle Hanče a Vrbaty. Dále po zelené k Harrachovým kamenům už jdeme sami (hurá), jen občas někoho potkáme. Je to až nečekané, že bychom tu takhle mohli jít sami, po tom co jsme viděli dole a v autobusu.

Od Harrachových kamenů máme krásný výhled v podstatě na všechny hlavní ikony Krkonoš jako je Sněžka, Kozí hřbety, Zlaté návrší, Vysoké kolo, Wawel, Kotel nebo pramen Labe. K jihu potom samozřejmě na Benecko, do Podkrkonoší a třeba i do Českého ráje včetně siluety Trosek.

Harrachovy kameny (část) a pohled na Wawel

Přicházíme na rozcestí U Růženčiny zahrádky. Stolek s lavicemi je obsazen, tak jdeme kousek stranou do závětří, kde usedáme přímo do trávy na krátkou svačinu. To brzy, co? Ale byla to fakt jen pětiminutovka a hned pokračujeme dál, tentokrát po červené k severu. Od rozcestí U čtyř pánů je hustota turistů a výletníků zase výrazně větší, ale docela to jde.

Nejvíce lidí - a to se dalo čekat - je u samotného pramene Labe. Dětem vysvětlujeme, že ten malý čůrek se postupně zvětší a že je to ta samá řeka, kterou přecházíme po mostě v Hradci Králové a kterou jsme pozorovali z vyhlídky Belveder v Českém Švýcarsku. Lekci zeměpisu končíme u zídky s erby měst, kterými Labe putuje do moře. Zastávku končíme pohledem do skruže s vodou a prohlídkou dřevěné sochy znázorňující řeku a pokračujeme dál.

Míříme do Polska. Přicházíme na pohraniční úsek červené a zatáčíme vpravo k Violíku, malému mrazovému vrcholu. Výhled se je krásný, teď i do Polska. Za sebou vidíme výrazný vrchol Szrenica se stejnojmennou chatou, který je už na polské straně a je spojen lanovkou se Szklarskou Porebou, malebným podhorským městečkem. Tam jsem už roky nebyl, tak snad na to zase někdy dojde.

Scházíme k budově vysílače situované na samém okraji Sněžných jam, které se říká Wawel. Je to typická stavba viditelná z mnoha míst v Krkonoších, třeba i od památníku obětem hor nad Luční boudou. Dnes koukáme na nějaký obrovský válec umístěný na střeše, která kvůli tomu musela být částečně rozebrána. Nevím, co je to za typ antény, ale každopádně to vůbec nevypadá hezky.

Sněžné jámy mě zase uchvacují svojí mohutností a strmostí stěn, se kterou náhle a divoce padají dolů. Krásné místo. Moc často do této části Krkonoš nezavítáme, ale že by to bylo už 10 let co jsme tu byli naposledy se mi nechce věřit. Budu vzpomínat, jestli jsme tu nebyli i někdy po roce 2010.

Od Sněžných jam jdeme po žluté k Labské boudě. Potřeboval bych si odskočit, ale nahoru i dolů proudí tolik lidí, že se to prostě nedá. V podstatě musíme jít po pravé straně kamenné pěšiny celou dobu, abychom se mohli míjet s lidmi, kteří jdou nahoru.

Na Labské jsou naštěstí k dispozici záchody a po zahnání primární potřeby následuje chuť na nějaký oběd. Nemáme velká očekávání, nevím o tom, že by Labská byla nějak vyhlášená svojí kuchyní. Fronta od bufetu se táhne až ven, ale blízká restaurace s cenami jen o něco vyššími je poloprázdná. Jdeme do ní, ale průchod kolem přilehlých záchodů je lépe absolvovat bez dýchání. Při výběru z jídelního lístku váháme, co zvolit pro děti. Nakonec se tedy přesouváme do bufetu a jíme tam. Měl jsem odvahu a dal si Maďarský guláš. A víte co? Byl fakt moc dobrý. Opravdu jsem byl příjemně překvapen. Martina si chválí i místní pečivo. Takže stavebně ohyzdná Labská bouda má plus co se jídla týče. No tak nejdelší část textu jsem zase věnoval jídlu. Doufám, že to mnozí čtenáři ocení, protože není nad nezávislou recenzi.

Protože jsme si vybrali, kterým spojem bychom chtěli sjet dolů na parkoviště, začínáme to na tento čas směrovat. Záměrně píšu chtěli sjet, protože po ranní zkušenosti se může stát, že půjdeme pěšky nebo bychom museli čekat na další spoj. Uvidíme, kolik se sejde lidí (a invalidních psů).

Pokračujeme po červené k jihu po okraji Labského dolu. Cesta teď stoupá a dětem se už moc nechce jít, tak je lákáme na další krásné místo - Pančavský vodopád. Jsem překvapen, že správa parku zde vyhradila místo tak, že se dá nad vodopádem sejít i do vody, což (nejenom) děti vítají s nadšením. Ale zase se našli tupci, kterým to nestačí a vstupují na skály za řetězem. Takhle se tu můžeme dočkat nevzhledných sítí jako na Sněžce.

Kolem Hančova pomníku stoupáme na Zlaté návrší, kde už se jen krátce zastavujeme u betonového bunkru s označením H3/40/A-160 Z. Nemohu nepřeslechnout kolemjdoucí dívku, tak 20 až 25 let, jak se dívá na opevnění a hlasitě uvažuje směrem ke svému příteli: "To je z jaké doby, z Třicetileté války?" Je možné, že nastupující generace nemá ponětí o největším ozbrojeném konfliktu v historii lidstva?

U zastávky se sešlo dost lidí, ale protože jsme byli asi desátí, do busu jsme se vešli a hlavně dětem ušetřili kroky na další 3 kilometry dolů na parkoviště.

Na závěr použiji 10 let staré zhodnocení ze zmiňovaného minulého výletu do stejných míst: Psát tu, že se nám dnešní výlet opět vydařil by byla otřepaná fráze unavující i psací stroj, natož klávesnici počítače. Ale když klapne počasí tak skvěle jako dnes, to se rozhodně neomrzí!