Odpolední bike na Veliš a Brada

O nadcházejícím víkendu má pršet, tak si beru volno již dnes, abych mohl vyrazit na krátkou odpolední projížďku po místech, která jsem buď vůbec nebo už hodně dlouhá léta neviděl. Na vrcholu Brada jsem byl naposledy za školních let, ale na výrazný Veliš jsem se doposud jen díval z dálky. Není tedy nic snadnějšího, než je spojit krátkým okruhem, který si odpoledne projedu na bajku.

Okruh jsem začal na malém parkovišti nad obcí Holín. Vyrážím odsud skopce přes část vesnice a nejkratší cestou přes silnici 16, kde mě dál vede polní cesta až do Březiny. Z Březiny do Hlásné Lhoty jsem nenašel jinou cestu než po silnici. Nejprve jsem ale odbočil vlevo na Vokšice, protože jsem mířil přímo k výraznému vrcholu Veliš, a až tam jsem po konzultaci s mapou změnil názor, protože tudy bych jel moc po asfaltu.

Polní cesta do Březiny směr Veliš

Jedu až nahoru Hlásnou Lhotou k lesu a držím se vlevo. Je tu poslední dům a přes louku stoupám po pěšině do lesa. Cesta je opravdu prudká a ne moc dobře projetá. Naštěstí se za chvíli kříží s kamenitou lesní cestou, na kterou odbočuji vlevo a už přijatelným stoupáním pokračuji do Podhradí a dojíždím až nahoru pod kopec.

Na konci cesty je malý plac vysypaný kameny, ze kterého pokračuje pěšina mizící v houští. Jdu se tam podívat, ale pěšina vede někam dál do rokliny. Jdu tedy zpět a tlačím kolo po jiné pěšině k vrcholu. Po chvíli je to tak prudké, že tu kolo nechávám a v cyklotretrách se drápu nahoru k nějaké zděné věžičce, která je na vrcholu a jejíž obrys znám jen z dálky. Propast, která se přede mnou objevila, jsem vůbec nečekal. Je hluboká a asi 30 metrů široká. Jak se později dočítám, pozůstatky důlní činnosti. A tak věž tu byla vybudována jako trigonometrický bod.

Na vrcholu Veliš a pohled směrem k severu na hřebínek Prachovských skal. Jsou vidět Kozákov, Tábor nebo Trosky.

Vracím se dolů, beru bajk a pokračujeme po žluté značce zpět. Míjím kapli Loreta, která také stojí na okraji skály, a pokračuji mírným klesáním překrásným singlem dál až k okraji lesa po hezké cestě. Krásná cesta, žlutě značená, mírně klesá k rozcestí s červenou U Štidel. Je odsud hezký výhled k severu na Bradu a Prachovské skály. Jedu vpravo a na chvíli využiji červenou, kterou ale hned opouštím v její pravotočivé zatáčce, kde pokračuji rovně po neznačeném úseku opět ke žluté značce. Tady je prudší klesání a aaááá v trávě zarostlé větve a klacky, které nebylo vidět, a já už letím k zemi. Docela nepříjemně, protože jsem se snažil vyhnout dalším větvím, které proti mně trčely ze břehu cesty.

Když jsem se z toho vzpamatoval a dost si zanadával, pokračuji dál, teď už po žluté značce. Pokračuji chvíli po hrubé asfaltové cestě, než se to zase zanoří do lesa. Jedu krásnou kombinací lesní cesty a pěšiny. Českorajští bajkeři, projeďte to tu občas, aby to tak nezarůstalo. Dál již jedu po zpevněné lesní cestě až k rekreačnímu areálu Sklář u rybníka Jíkavec. Doposud jsem o tomto místě neměl ani tušení, ale je to tu hezké. Dal bych si něco k jídlu, ale žádné občerstvení tu nevidím, tak usedám na klády u cesty a sahám pro mysli do batohu.

Odsud mě povede pro změnu zase červená značka. Vede po okraji lesa a nabízí mi výhled na pravou stranu do polí a luk. Úzkým úvozem přijíždím do Lochova a pokračuji rovně kolem hasičské mini zbrojnice dál vesnicí mírně nahoru k silnici 16, kterou přejiždím a sleduji dál červenou značku stáčející se vpravo po staré cestě, tvořící jakousi smyčku k silnici 16, na jejímž konci značka míří pryč k severu do kopce po polní cestě k lesu.

Hotel Pod Šikmou Věží

U rozcestí s názvem po nedalekém vrchu Pod Velkou Svinčicí projíždím kolem lovecké chaty dále na hezkou koupavou pěšinou značenou dvojicí červené a zelené a dále jen po zelené k dalšímu pro mě překvapení, kterým je hotel a restaurace pod Šikmou věží. Vypadá hezky a lákavě. Zastavil jsem se alespoň na kulajdu, kterou měli opravdu moc dobrou.

Podle plánu se dál nechám vést zelenou spojující hotel s Prachovem. Kousek pod hotelem odbočuji z asfaltky a jedu úvozem po lesní cestě. Po pravé ruce se mi otvírá výhled do krajiny a na dominantní Veliš naproti. Není divu, že jsou tu lavičky. Nedá mi to a také se tu chvíli kochám tím pohledem. Od tohoto vyhlídkového místa je zase potřeba šlapat do kopce, místy okořeněného. Je 23°C a mně předjíždí chlápek v zimní bundě a dlouhých trekových kalhotách. Takový je rozdíl v pocitu z jízdy na klasickém a elektro kole, protože já jedu v kraťasech.

Cestou do Prachova

V Prachově je dost mrtvo. Od rozcestníku jedu po modré k východu směr Brada. Přemýšlel jsem, že bych zkusil zelenou přes vrcholek Přivýšina, abych nejel stejnou cestou i zpět, ale je zde zákaz kol a jak jsem později zjistil při pěším výletu, opravdu by to nemělo cenu se tam s bikem plahočit. Modrá je vcelku pohodlná lesní cesta, jen místy je potřeba přejet nebo objet nějaké balvany, ale nic dramatického.

Brada - shořelá restaurace. Už ani nevím, jak se to tu jmenovalo.

Na (nebo v?) Bradě jsem překvapený vyhořelou restaurací, kam jsme několikrát zavítali se školou v rámci outdoorových aktivit a soutěží. Už tenkrát se mi toto místo s pískovcovými skalkami a výhledy zalíbilo. Je škoda, že to tady takhle dopadlo. Stáčím to tedy zpět a kolem kostela a zvoničky jedu po neznačené cestě zpět k modré značce, na kterou se napojuji na rozcestí Pod Přivýšinou.

Po modré se vracím na rozcestí Prachov - okraj a tady mířím k jihu na žlutou značku. Ve sjezdu k rybníkům přichází zase trochu toho bajkového zpestření. Hezký úsek. Vyjíždím z lesa a mezi rybníky přejíždím vpravo do polí. Po polňačce jedu k západu a užívám si pozdní odpolední slunce prosvětlující les a skály po mé pravici. Ani se mi odsud nechce. Za elektrickým vedením 35kV doprava a polní cesta mě přivedla k parkovišti u hřbitova. Jsem v cíli dnešního krásného a nenáročného švihu v opomíjené části Českého ráje, který jsme před lety projezdili křížem krážem.