Gross Glockner na dosah, 3.798 m n.m.

Pohled na Gross Glockner

Martin (kámo) naplánoval další horskou akci, na kterou jsem se hodlal přidat. Po loňském velmi povedeném výstupu na Mont Blanc se v mírně obměněné sestavě hodláme vydat na Gross Glockner, dominantu a nejvyšší horu Rakouska, ležící ve Vysokých Taurách. Na internetu jsem si pročetl pár popisů z výstupu a očekával jednu z nejnáročnějších akcí, na kterou jsem se zatím do hor vydal. Nakonec to nebyl technický terén, ale hlavně počasí, které nám dovolilo stanout jen na Kleinglockneru. To jsme ale čekali předem z předpovědí. Jen škoda, že akce proběhla v takovém časovém presu – dva dny byly opravdu málo.

pátek, 25. května

Z kopce a do kopce až na dno sil

Právě jsem se probudil a postupně začínám vnímat život uvnitř malého a vydýchaného winterraumu, do nějž jediným okénkem proudí světlo končícího dne. Pohledem na hodinky zjišťuji, že jsem tvrdě spal něco přes hodinu. Už se cítím dobře. Ze svého spacáku vylézá i Vláďa a Martin s Kryšťou. Šárka je ještě zachumlaná. Jen Zdena s Dušanem vypadají čerstvě a to snad ani nespali. Je devět večer a my se chystáme na přípravu nějaké lehké večeře. Na čaj se vysloveně těším, navíc zvládnu tak maximálně nějakou instantní polévku a pak zase rychle do vyhřátého spacáku. Máme za sebou dnešní výstup, který mi vůbec nesedl a pěkně jsem při něm trpěl.

V dopoledních hodinách jsme za poměrně hezkého počasí dorazili po proslavené klikatící se a prudce stoupající Hochalpenstrasse k velkému několikapatrovému parkovišti na Franz-Josefs-Höhe, které je v nadmořské výšce 2.369 metrů. Plán je sejít do kotliny ledovce Pasterze a odtud stoupat do výšky 3.451 m n.m. na chatu Erzherzog-Johann-Hütte. Díky tomu, že musíme nejprve sestoupit asi 200 výškových metrů do kotliny nás tak dnes čeká převýšení téměř 1.500 metrů, které budeme díky zdejšímu terénu nabírat dost prudce. Z terasy před garážemi se díváme na vrchol Gross Glockneru, jenž se nám nakonec mezi trhajícími se mraky ukázal. Počasí zavanulo nadějí, že by to mohlo vyjít. Sbalili jsme do batohů potřebné věci, jídlo, vybavení a stany a v jedenáct hodin se dali na výstup začínající klesáním k ledovci Pasterze.

Po křivolaké pěšině sestupujeme a nad sebou zanecháváme betonové monstrum garáží. Nad ledovcem se napojujeme na Hofmannsweg, vstupujeme na led po jakýchsi železných schodech, které usnadňují přístup turistům, jimž je vyhrazeno místo kam smějí červenobílou páskou. Tu podcházíme a po rovném ledovém povrchu pokračujeme na severovýchod úzkým údolím uzavřeným výraznou horou Johannisberg, jejíž bílý oblý vrchol se tyčí přímo před námi. Mírně stoupáme a pochod je velmi rychlý a snadný. Když to porovnám s přechodem Aletschgletescheru, je to tady opravdu pohodlné. Tam jsme tenkrát museli neustále kličkovat a hledat cestu mezi širokými trhlinami, průrvami naplněnými čirou modrou vodou a nejrůznějšími prudkými boulemi. Tady je jedinou překážkou dvakrát přeskočit potůček, který si dere cestu v povrchu ledovce. Pomalu se blížíme na druhou stranu kotliny, kde se na povrchu ledovce a na jeho okraji objevuje suťoviště s nejprve menšími a pak většími kameny. Tady se na chvíli zastavujeme, abychom si trochu oddychli a osvěžili se. Vždyť už jdeme téměř 1,5 hodiny.

Ledovec Pasterze a dominující Johannisberg

Další postup je řízen typickým alpským červenobílým značením, které nás přivádí přímo do strmé stěny hřebenu vybíhajícího vzhůru. Nestabilní podloží sutě se mění v pevnou skálu, do které musela být v některých místech pěšina vytesána lidskou rukou. Začíná tedy tolik neoblíbené, snad i nesnášené vynášení sebe sama a těžkých krosen, pod jejichž hmotností trpíme skoro jako tím, že se zhoršilo počasí. Dokonce už spadlo i pár kapek, ale naštěstí zatím jen ojedinělých. Už začínám pociťovat hlad a tak na kámovu otázku odpovídám, že bychom se mohli zastavit a něco sníst. Po další hodině se tedy uvelebujeme na bágly položené u pěšiny a lovíme v nich něco k jídlu. Čas i počasí nás tlačí ke spěchu a tak stíhám narychlo sníst jen krajíc chleba s paštikou a už si zase nakládám na záda a pokračujeme vzhůru. Hned cítím, že mi rychlý „oběd“ a následné okamžité vykročení moc dobře neudělalo a cítím těžko od žaludku.

Pěšina v hřebeni (foto © Martin)

Pěšina nás vede hřebenem ještě hodnou dobu, než se konečně dostáváme na okraj ledovce Hofmannskees. Jsou tři hodiny, když si oblékáme sněhové návleky a mačky. S každým pohybem se mi dělá špatně, ani nevím, jestli je to tou paštikou nebo ranním sendvičem od čerpací stanice. Je mi jasné, že dnes tu budu trpět. Navazujeme se a v pořadí kámo, Šárka, Zdena, Dušan, Kryštof, Martin, Vláďa a já vstupujeme na měkký sníh ležící na ledovci, který sám není moc na povrchu zmrzlý. Nejprve postupujeme šikmo svahem a když se dostáváme poblíž malého skalního hřebínku, stáčíme se vpravo a přímo kolmo na vrstevnice stoupáme nahoru do mlhy.

Počasí se zatím dost rapidně zhoršilo. Kromě několika drobných dešťů, větru a mlhy se ozývá i velmi nebezpečné hřmění, které se v ozvěně odráží od okolních masivů. Jednou se zablesklo, takže jsem mohl spočítat, že bouřka je asi 2 km od nás! Měli bychom sebou hodit, ale asi nejsem sám, kdo se v našem lanovém družstvu necítí dobře, takže postupujeme dost pomalu. Chvílemi je mi skoro na zvracení; zachraňují to jen krátké zastávky, které po pár krocích děláme. Cítím, jak mi docházejí síly a kolikrát mě k dalšímu pohybu donutí jen napínající se lano, které se mnou cukne, když se ostatní rozejdou. Vůbec nechápu, co to se mnou je a jediné, na co myslím a po čem právě teď prahnu, je spánek. Něco, co teď prostě nemůžu. V jednom místě už se mi skoro podlamují nohy a žaludek by se chtěl zbavit svého obsahu. Ale ani na to nemám sílu. Volám na káma, jestli budeme spát ve winterraumu. Pokud ano, jsem rozhodnutý tu nechat stan. Odpovídá, že si není jistý, jestli bude otevřený. Jako zázrakem v tu chvíli vítr rozehnal mlhu a nad sebou jsme na prudkém ledovci uviděli chatu. Odhaduji to tak ještě na hodinu velmi náročné chůze, možná víc, protože se sklon ledovce dostal ke 40°. Je pět hodin.

Velmi, ale velmi pomalu se posouváme vzhůru k dřevené stavbě, která se tak ne a ne přiblížit. Nakonec se schovala za terénním zlomem a objevila se nám mnohem později, když už byla opravdu blízko. Ve čtvrt na osm, tedy po dlouhých 8 a ¼ hodinách chůze, jsme se jí mohli dotknout. Jak skvělý a pro mě dnes vytoužený pocit to byl! Vlezli jsme půlenými dveřmi do malého a velmi chudě vybaveného winterraumu. Shodil jsem ze sebe věci a mokrou bundu, oblékl si teplé spodky a mikinu a zalezl do spacáku, se kterými jsme se vměstnali na úzké postele jeden vedle druhého. Usnul jsem okamžitě.

Sobota, 26. května

Kleinglockner

Glockner se tyčí přímo nad chatou

Vstáváme později, než jsme původně večer naplánovali. Jdu ven nabrat sníh na čaj. Bílá hromada před hlavními dveřmi do chaty je oproti večeru úplně zmrzlá. Obloha je téměř jasná, ale od západu se sem žene oblačnost. Mraky se tvoří i kolem okolních vrcholů. Za chatou se naskýtá krásný pohled na masiv Grossglockneru, i když hlavní vrchol odsud vidět není. Dole na jihu na ledovci Ködnitzkees pozorujeme dvě malé postavičky blížících se horolezců. Z terasy se ještě dívám na naše včerejší stopy a vybavuji si to utrpení při cestě sem. Připravujeme si rychlou snídani a rozhodujeme se alespoň pro malou „procházku“ směrem k sedlu pod Kleiglocknerem. Je nám jasné, že počasí se během pár hodin zhorší a tak ambice na vrchol nemáme.

Opouštíme chatu, v jejímž bezpečí a teplém spacáku zůstává jen Šárka. Stoupáme svahem, který se postupně zvedá na 45° k prahu, kde se opět láme a více pokládá. Dnes už si lezení a hor mohu užívat, cítím se naprosto dobře. Zastavujeme se pod skalní stěnou Glockneru. Martin (kámo) nám ukazuje, kudy vede cesta nahoru. Sledujeme, kam ukazuje prstem a nějak si nedokážeme představit, že bychom se tu měli otočit. Rozhodujeme se vylézt sněhovým kuloárem do sedýlka, které odsud vidíme. Rádi bychom se podívali na druhou stranu. Ale třeba tam ani nic neuvidíme, protože se obloha neustále uzavírá hustou šedou dekou.

Rozhodování se v sedle

Mírnější terén se opět mění v jeden z nejnáročnějších celého výstupu. Dostáváme se na holý led, který má velmi strmý sklon; je zde potřeba jistého kroku a pevného zaseknutí hrotů maček a jištění cepínem. Dostáváme se do sedla, ze kterého se vzhůru vypínají skalní plotny s kovovými tyčemi sloužícími k jištění. Tady se zastavujeme a kocháme se výhledy, které nám hory v tomto počasí mohou nabídnout. Dole pod sebou vidíme na skalním ostrohu chatu, na druhé straně pod masivem ledovec Pasterze a nad ním garáže na Franz-Josefs-Höhe. Dvě postavy horolezců jsou již kousek pod námi.

Hřeben ke Kleinglockneru

Tady padá poslední a definitivní slovo – jdeme na Kleinglockner a tam se otočíme zpět k sestupu. Navazujeme se, kámo znalý cesty jde vpředu a já se připínám na spodní konec lana. Někteří nemají moc velké zkušenosti s lezením a tak mám dost času na nějakou tu fotku. Jen je mi líto, že není lepší počasí. V tomto světle a mlze jsou okolní hory takové šedé, monochromatické. Lezu a postupně sbírám jistící smyčky, abychom je zase použili na cestě dolů. Začíná tu foukat a při prostojích je mi trochu chladno. Ale přeci jen se dostáváme na závěrečný ostrý skalnatý hřeben a stáčíme se na něm vlevo. Ještě sněhová návěj a jsme u Kleinglockneru. Grossglockner vidíme skoro na dosah, i když je v mlze. Je jasné, že v této sestavě a počasí už dál jít nemůžeme. Otáčíme se a stejnou cestou se vracíme k chatě.

Gross Glockner v mlze
foto © Vláďa

Zatímco jsme byli pryč, na chatu došel personál a začal ji připravovat na sezónu. Winterraum dnes zavírají, tak jsme se rozhodli pro sestup a návrat k parkovišti. Původně jsme se těšili na lenošení ve spacáku a odpočinek, s tím, že sejdeme až v neděli. Sbalili jsme se a po jedné hodině se úplně stejnou cestou jako včera vydali dolů. A udělali jsme dobře. Sice toho bylo najednou dost – zvláště mě dostalo nesení těžkého lana, které dokonale nasáklo na ledovci vodou – ale počasí se začalo rapidně zhoršovat. Zvedl se vítr a při sestupu několikrát zapršelo. Navečer se zase počasí umoudřilo, nejkrásněji bylo po sedmé, kdy jsem konečně po dlouhém a nekonečném sestupu došel na Franz-Josefs-Höhe. Jenže v noci přišel velmi prudký vítr, déšť a bouřka. Ale to už jsme naštěstí byli v bezpečí.

• Winterraum je zařízený pouze postelemi pro 4 až 6 lidí. Jinak se dá ještě spát v přední místnosti na podlaze. Chybí zde jakékoli stoly nebo lavice.
• Popis možných výstupů od Ladislava Jirásko je na http://www.adrex.cz/svetove-hory-a-pohori/gross-glockner-3798-mnm.html
• Za vjezd na Hochalpenstrasse se platí 28 € za osobní auto.