Liechtensteinklamm je jedna z nejkrásnějších a nejhlubších roklin v celých Alpách, údajně hluboká až 300 metrů, formovaná erozí řeky Großarlbach. Najdete ji v Rakousku u města St. Johann im Pongau, asi 75 km na jih od Salzburgu. Je dlouhá přibližně 4 kilometry, ale přístupná je jen část v délce asi 1,5 km. Tuto část si můžete snadno projít po dřevěných lávkách a ve skalách vytesaných chodnících.

Při návratu z Hohe Tauern, kde jsem podnikli zcela neplánovaně výstup na Säuleck místo na Ankogel (já se snad na ten Ankogel nikdy nedostanu), jsme přemýšleli, kde se cestou zastavit. V jedné z brožur se zajímavostmi Salzburska jsem našel tři tipy na soutěsky, ale pouze tato byla nedaleko a navíc cestou domů. Malý obrázek rozeklaných skal a divoké vody nás nalákal. Představa procházky po lávkách nad hučící vodou ve tmavé skalní průrvě rozhodla. V Mallnitz jsme nastavili cíl navigace přímo na Liechtensteinklamm.

Po příjezdu do malého města Sankt Johann im Pongau se trochu proplétáme úzkými uličkami a kdybychom sem tam nezahlédli poutač se směrovkou, už bychom se mohli bát, že nás navigace žene do horoucích pekel. Postupně ale město opouštíme a sjíždíme do údolí a dál po asfaltové silničce, kde jen občas někoho potkáme. Objevuje se první prázdné parkoviště, pak druhé, taky prázdné, ale my jedeme až na to poslední, nejblíže u vstupu. Tady je už živěji a jen nějakých dvacet volných míst. Mírně prší, a tak si oblékáme nepromokavé věci a nazouváme pořádné boty. Helmy, které jsme měli připravené do hor, nebereme. I tak ale nějak přestáváme zapadat mezi ostatní návštěvníky.

Něco o historii zpřístupnění soutěsky

V roce 1875 začala stavba trasy soutěskou, která měla vést až ke zdejšímu vodopádu. Terén však je velmi náročný a kromě lávek a vytesaných chodníků přímo do skály bylo potřeba vyrazit i několik tunelů. Došlo k tomu, co nyní známe i u nás - došly peníze. Naštěstí měl kníže Johann von Liechtenstein pro podobné projekty pochopení - a navíc se asi tehdy pro peníze nechodilo opakovaně, a tak věnoval částku nutnou na dokončení projektu. Je jasné, že tato atrakce tak nese jeho jméno.

Prohlídka

Nejkrásnější je to v soutěsce prý brzy ráno či naopak v pozdě odpoledne. My zde jsme už kolem desáté a navíc za mírného děště. Ten by při prohlídce vody neměl až tak vadit. V prospektu, ze kterého jsme tip na dnešní výlet čerpali, je uveden vstup 2,30 EUR, ale je škrtnutý. Aktuální výši vstupného se dozvídáme až u pokladny, vzdálené několik set metrů od parkoviště, kde platíme 5,50 EUR za jednoho. Platební karty tu nepřijímají. U vstupu najdete také suvenýry a restauraci.

Projitím turniketem jsme vpuštěni na pěšinu na pravém břehu říčky. Po pár metrech vstupujeme do vysoké skalní průrvy a okolní stěny se semkly k sobě. Tady je už poměrně dost lidí a často se vyhýbáme protijdoucím, kteří se z prohlídky už vracejí. Přecházíme první mostek a jsme uchváceni pohledem dolů. Chodník se dál prokousává skalní stěnou asi 5 metrů nad vodou a my jsme tak chráněni před deštěm převisem. Jen občas, když se přiblížíme k okraji a k zábradlí, abychom nahlédli dolů do vody a pořídili další fotku, nám kape na hlavu. Proto už ani nesundáváme kapuci po celou cestu.

Je tu poměrně živo a lidé chodí sem a tam. Někdy je docela těžké najít chvíli klidu na ten pravý záběr, ale návštěvníci jsou k sobě ohleduplní a když vidí fotografa s jazykem mezi zuby a nakloněného nad roklinou, raději zastaví a počkají. Dnes je špatné počasí, resp. není hezky, a tak tu není takový nával, jaký tu musí být za slunečného dne. To bych tu nechtěl být. Mám pocit, že už při dvojnásobku lidí by nás dav tlačil po jedné straně chodníku tam a po druhé zpět.

Chodník se dostává do stále více se zúžující soutěsky s krásně formovanými a probarvenými stěnami. Obrovské oblé a barevné balvany leží i dole na břehu řeky. Vláďa mi říká, že by se dobře vyjímaly doma na zahradě a rozvíjí teorii, jak je odsud dostat. Jsme u dřevěných schodů vedoucích k druhému mostku. Je z něj ještě hezčí pohled do rokliny, a tak se to tu trochu brzdí. I my jsme se na něm zastavili, abychom pořídili další záběr.

Za mostkem mizíme v tunelu. Opět místo, kde se hodně lidí snaží vyfotit. Tunel mírně stoupá a za ním následují další schody a lávka dost podobná té, po které stoupají slepice, když lezou večer do kurníku. Dámy, které se sem vydaly v modelech podle poslední módy a lodičkách na podpadcích (a věřte je jich tu dost) se tady potýkají s obyšejnou  chůzí a kymácejí se do stran.

To už se nám pod skalním převisem ukazuje bílý pruh padající vody - Schleierwasserfall (Závojový vodopád). U něj prohlídkový chodník končí širokou plošinou s několika lavičkami a stolkem. Vodopád si můžete vyfotit odsud (všichni fotí hlavně sebe s vodopádem v pozadí) nebo je k tomuto účelu kousek zpět vybudována specilální lávka vysoko nad vodou.

Tady se otáčíme a jdeme zpět. A co víc napsat o trase dlouhé jen 1,5 kilometru? Už nic. Je to hlavně o tom, že si prohlédnete dílo přírody, které bylo později doplněno dílem lidským, abychom se sem mohli pohodlně dostat. Proto se podívejte hlavně na fotky.

Fotky

Závěrem

Celkově šlo o příjemný krátký výlet do hezkého místa a vyplnění volného času. Škoda jen, že zde chybí větší kontakt s vodou, jak jsme tomu zvyklí například ve Slovenském ráji nebo v Jánošíkových dierách na Slovensku. Ale kvůli velkému množství lidí bych sem asi nejel za plné turistické sezóny a hezkého počasí.