Malá Fatra mě lákala už dávno. Svědčí o tom i před několika lety zakoupená turistická mapa. Mnohokrát jsem tuto krajinu projel cestou do Tater nebo služebně na Slovensko, ale nikdy jsem se tu nezastavil (kromě krátké návštěvy hradu Strečno kdysi v devadesátých letech). Pro svoji první návštěvu jsem se rozhodl pro malebné vápencové vrcholy Malý a Veľký Rozsutec, které jsem upřednostnil před nejvyššími vrcholy malé Fatry - Malým a Veľkým Kriváněm.

Razítko s obrázkem chaty


...a realita

Původně jsem chtěl vyrazit z osady Biely Potok, ale stejně jako v dubnu, ani teď jsem nebyl schopen najít volný penzion nebo blízký kemp. Ubytování jsem našel až ve Štefanové, což změnilo mé plány na trasu výstupu, ale na druhou stranu se mi líbilo, že budu bydlet uprostřed hor.

Projíždím Žilinou a hlídám si odbočku na Terchovou, abych omylem nepokračoval na Liptovský Mikuláš. Ta je dobře značená, po chvíli opouštím město po nové široké silnici, kterou lemují korejské továrny. Později jsem na úzké silnici za jednou ze zatáček na poslední chvíli zahlédl hnědo-bílou ceduli, která se používá k informaci o blízké památce. Zachytil jsem něco o obytném komplexu. Říkám si, že mám čas a tak se můžu chvíli zdržet nějakým malým skanzenem a odbočuji vpravo. Ale tam mě čeká jen oplocený obytný komplex uniformních domů pro korejské zaměstnance nedalekých továren. Všude je úplně mrtvo, venku není jediný dospělý ani dítě. Všechny domy jsou naprosto stejné, i několik zaparkovaných aut se liší pouze barvou. (Vzpomínám si, že tak nějak nám popisovala naše učitelka občanky komunizmus - všichni budou mít vše stejné, aby si nikdo nezáviděl. "I manželky?", zeptal se tehdy vtipně jeden ze spolužáků.)

Tiesnavy

Projíždím Terchovou a odbočuji vpravo na Tiesnavy. Cesta se tu proplétá úzkou roklinou lemovanou vysokými skálami. Hezké místo. Po chvíli přichází odbočka vlevo a po pár minutách přijíždím na parkoviště ve Štefanovej. Reklamní cedule mě směruje vpravo na úzkou rovnou asfaltku, po které přijíždím na parkoviště před chatou vo Vyhnanej. U dobré večeře s překvapením zjišťuji, že je tu i wi-fi, signál silný.

Pátek, 27. června

Probouzím se do krásného a slunečného rána. Mám z toho opravdu radost, protože původně naplánovaný dubnový termín jsem právě kvůli špatnému počasí zrušil. Posilněn výbornou snídaní a povzbuzen slovy chataře se bez velkého zdržování přezouvám, dobaluji batoh a nedočkavě se vydávám do centra osady, odkud bude vycházet žlutá značka. Nacházím ji hned vedle občerstvení a obchodu se suvenýry.

Mírně stoupám bahnitou pěšinou téměř zarostlou ve vlhké trávě. Kde jsou všechny ty ovce, které by ji spásly a které tak neodmyslitelně patří ke slovenským horám? Nebo tento výjev patří také do dávné minulosti? Po pár set metrech mě pěšina přivádí na otevřenou horskou louku a posléze do sedla Vrchpodžiar. Konečně se mi naskýtá opravdu nerušený pohled na Malý Rozsutec. Jenže je to proti slunci a tak ani nefotím. Tady bych mohl zatočit vpravo po zelené, ale já mám v plánu jít ještě kousek po žluté, kde ve stínu lesíka míjím starý srub, na rozcestí Podžiar s modrou turistickou značkou.

Horné Jánošíkove diery

Diery jsou snadno přístupné po žebřících

Právě kvůli Horným dierám jsem si výstup na Rozsutce naplánoval tudy. Přeci nepůjdu po nějaké (asi docela nudné) lesní pěšině, když můžu procházet roklinami přímo nad potokem. Stačí, že se tou nudnou pěšinou budu muset vracet.

Nejprve jdu po zcela normální, i když hezké pěšině podél potoka, později se vnořuji do rokliny a objevují se první vodopádky a kasdády. A také ocelová lana na přidržení, žebříky, lávky a schůdky. Také tu potkávám dva chlapíky. Nejprve měli slušné tempo, když mě došli, ale pak se také začali věnovat focení a zpomalili stejně jako já, když jsem tu vyndal foťák. Hodně fotím a přitom doufám, že se tu moc nezdržím.

Přichází první malý splav, kde se úzký pramen vody rozprostírá do širokého bílého závoje. Další vodopád je už větší, vysoký asi 2 metry. Celou cestu roklinou usnadňují kovové lávky a schody, jen občas si musím vystačit s upravenými stupy a ocelovým lanem. Přes tyto kovové konstrukce občas ani není vidět na to, kvůli čemu sem turisté přicházejí. I přes to je roklina Horných Dier velmi pěkná. Vodopád střída vodopád, následují další lávky a žebříky různých výšek a když se po chvíli ohlížím, otevírá se mi pohled mezi rozestupujícími se skalními stěnami a já jsem překvapen, jak jsem už vysoko.

Lávky postupně končí a do dříve úzké a stinné rokliny se dostává stále více slunečních paprsků. Budu na konci. Přichází lesní úsek, tolik podobný koncům roklin ve Slovenském ráji. Ještě mě čekal poměrně dlouhý úsek lesem než jsem došel na louku z rozcestníkem Pod Tanečnicou. Vlevo se mi otevřel výhled na masiv Malého Rozsutce, jehož bílý vrchol, připomínající stolovou horu, kontrastuje se zelení smrkového lesa, na kterém sedí jako nepadnoucí klobouk. Opět krásný pohled. Už se na jeho vrchol moc těším. Naproti je vystupující nepravidelný vápencový vrchol Velkého Rozsutce, který více na šířku než do výšky vystupuje z rozsáhlého lesa a jeví se tak jakoby nižší než Malý Rozsutec.

Malý Rozsutec, 1.343 m n.m.

Po dalších doslova pár desítkách metrů přicházám na rozcestí Sedlo Medzirozsutce, kde modrou značku kříží červená. A právě ta mi teď bude chvíli dělat společnost. Nejprve mířím vlevo k Malému Rozsutci. Jak se k němu přibližuji z jiného úhlu, změnil i on svůj tvar. Původně se jevil jako hora, kam vede pouze horolezecká - nikoli turistická cesta, teď se postupně jeho pravý svah sklání až k louce, po které přicházím, a je náhle velmi přívětivý.

Malý Rozsutec se sklání k cestě, po které přicházím

Úplně nahoře vidím nějaký pohyb a rozeznávám tam několik postav. Tím dostal Rozsutec měřítko a už se ani nejeví tak mohutný. Na okraji lesa pěšina končí a mění se v kamenitou cestičku, postupně zdolávající menší výšvihy, až mě nakonec přivádí přímo pod stěnu Rozsutce. Tady je asi dvojkový terén, místy zajištěn volnými řetězy. První úsek zdolávám pomocí hůlek, ale v tom dalším už mi překážejí a tak je tu nachávám ležet a nahoru pokračuji bez nich. Krátký zajištěný úsek končí a cesta se stáčí vlevo na vrchol. Ten je porostlý nízkou klečí, ve které je prošlápnuto několik paralelních pěšin. V nejvyšším bodě je umístěna cedulka s nápisem MALÝ ROZSUTEC a udanou nadmořskou výškou.

Výhledy do kraje jsou vážně nádherné. Na severu a severovýchodě se sice dívám do malých vesnic a na Terchovou, ale za nimi a na opačnou stranu jsou scenérie čistě přírodní. Nekonečné kulisy zelených kopců s lesy a loukami se postupně modrají, jak mizí v dáli. Na jiho-západě identifikuji i Velký Kriváň na obzoru. Velký Rozsutec, na který se dívám přes údolí, do něhož ústí i cesta pčicházející Hornými Dierami, odsud již působí opravdu velce.

Pohled z vrcholu na východ směrem na Terchovou

Fotím a fotím, abych zachytil tu krásu, až zjišťuji, že se mi záběry začínají opakovat. Nechávám toho (stejně už někdo přichází), balím foťák a sestupuji zpět dolů. Vracím se až k rozcestníku Medzirozsutce, od kterého mírně stoupám k lesu, dál po červené značce. V lese přichází příjemný stín vyvážený trochu větším sklonem stoupání. Za sebou slyším nějaké hlasy, ale nikdo mě nedošel, naopak se postupně ztišovaly.

Veľký Rozsutec, 1.609 m n.m.

Zalesněná partie Velkého Rozutce je z této strany opravdu jen o pěšině stoupající lesem, tudíž bez výhledů. Zajímavé se to stalo až když se přede mnou objevil malý švih a pěšina vystupovala lesním tunelem z porostu na světlo. Tam se mi otevřel pohled na členité věže vrcholu. Opravdu se nejedná o typický horský vrchol. Tady se k modré obloze tyčí několik větších věží bílých skal, mezi nimi zeleň a několik stromků a klečí. Vše je podtrženo oblým a pouze travnatým vrcholem téměř stejně vysokého Stohu, který vidím v pozadí. Vypadá jako by byl, naopak od Rozsutce, uměle navršen a urovnán hráběmi. Zastavuji se pro foto a také abych si sundal lehkou mikinu. Na zádech propocená putuje na batoh, aby se tady usušila.

Pěšina dál stoupá, ale teď už otevřeným terénem, kde les nebrání tomu, abych si opět užíval ty nádherné výhledy. Krajina Malé Fatry je opravdu krásná a já se trochu stydím, že jsem sem zavítal až teď. A to jsem tolikrát projel po silnici mezi Žilinou a Ružomberkom, vedoucí přímo přes Malou Fatru. 

Vrcholový kříž


Větroň pode mnou


Rozcestí Medziholie

Už se blížím k vrcholu nejvyššímu ze všech těch skal, snažím se v několika paralelních pěšínách jít po té s červenou turistickou značkou, ale stále jsem nemíjel ani neviděl odbočku dolů na Medziholie. Snad teprve přijde. Nerad bych se vracel dolů úplně stejnou cestou. Ale je to dobré, nenápadný nízký ukazatel se náhle objevuje po levé ruce. Super, teď můžu v klidu pokračovat až na vrchol.

Ze začátku jsem tu sám, protože právě odešla skupinka turistů. Fotím a konečně obědvám. Už jsem začínal mít hlad. Kromě okolních kopců, zelených údolí, horských luk, lesů a členitých skal jsem v dálce zahlédnul i část střechy chaty Vo Vyhnanej. Nějaký mladý a česky mluvící pár se při příchodu právě loučí se starším mužem, jak jsem z hovoru pochopil tak asi domorodcem. Vyprávěl něco o přemnožených medvědech, ale mám z něj pocit, že buď před chvíli slyšel jak mi začíná kručet v břiše nebo, k tomu se přikláním víc, to má jako zábavu věšet bulíky na nos naivním čecháčkům.

Když jsem se dostatečně pokochal výhledy na Malý Rozsutec, na oblý zelený vrchol Stohu, na větroně, který proletěl níž než stojím, na něpřehlédnutelné rozcestí Medziholie s výraznou hvězdicí vybíhajících cest, a na všechny ty krásné kopce a lesy, rozhodl jsem se pro sestup po naplánované trase na Medziholie. Navíc tu začíná být o dost živěji než na Malém Rozsutci.

První část sestupu lze zařadit přesně mezi ty sestupy, které jsou horší ve směru dolů než nahoru; přestože dolů to jde rychleji. Místy jdu úseky zajištěnými řetězy a postupně se dostávám na klesající hřebínek, po kterém se drolící cesta ve skále prudce klikatí dolů. Tady jsem neudělal ani jednu fotku. Posleních několik metrů už vede zase lesem a pak po pohodlné louce ke křižovatce turistických cest Medziholie, kde vidím velkou spoustu lidí. Někteří postávají v hloučcích, jiní posedávají na lavičkách nebo jen tak v trávě. Tady se snad něco rozdává zadarmo!

Veľký Rozsutec od rozcestí Medziholie

Chvíli se tu zastavuji na krátký odpočinek. Jak tu tak sedím v trávě a dívám se kolem sebe, začínám chápat tu spoustu vajglů, které jsem viděl povalovat se na vrcholech. Tady je asi jen 20% nekuřáků, všichni ostatní tu právě kouří. Ještě nezbytný pohled na odpoledním sluncem zalitý Velký Rozsutec a už se vydávám po zelené do Štefanové. Ukazatel říká 1:15, ale doufám, že to tak dlouho nepůjdu, protože zatím jsem byl všude dřív. Dlouhý lesní úsek je v závěru střídán několika přechody luk, takže se mohu ohlédnout za dnešním vrcholem. Jsem rád, když se objevuje první chata a brzy přicházím na tu naši.

Usedám na lavičku a nabídce pana správce jsem neodolal a dal jsem si pivo. V tom jsem si uvědomil, že jsem se chtěl jet autem podívat dolů do Terchové na památník Jánošíka, ale tak se tam stavím zítra. Mám za sebou krásně strávený den v nádherné přírodě Malé Fatry. Překvapilo mě, kolik turistů jsem na celé trase potkal ve všední den. Ještě že jsem si to nenaplánoval na sobotu.