Ratibořický MTB maratón na 29“

Je to tu po roce znova, konec dubna, neděle a světe div se nádherné počasí. Neváhám ani minutu, balím věci a skáču do auta s kolem na střeše a udávám směr Úpice. Jede se zde již pátý ročník Ratibořického MTB maratonu. „Loni jsem jel na trekovém kole a nebylo to úplně to pravé“. Přijíždíme na místo kolem půl desáté a již je zde tak čtyři desítky borců, kteří jsou stejně nedočkaví jako já.

Vyhlížím někoho z bike teamu KC a z Nepasického cyklotýmu, nikdo zde ještě není, tak se jdu zaregistrovat. Času je ještě spousta, takže se v klidu připravuju, kontroluju kolo a ladím nedostatky. Poledne se pomalu blíží a startovní rošt se již plní. Opět je to přehlídka krásných strojů. Letos se ani já nemusím stydět se svým Pellsíkem na 29“ kolech, jsem moc zvědavej, jak v závodě obstojí

Je to tu, výstřel z pistole a startovní pole se pomalu rozjíždí. Snažím se prodrat co nejvíc dopředu, ale nejde to, takže vyčkávám v těsném závěsu za Honzou z KC. Bike po asfaltě letí jako drak a velká kola zlověstně hučí :-)

Přichází panelka a první výšlap, začínám se pomalu tlačit dopředu, nejde to jak bych chtěl, takže na asfaltce vybočuju do trávy a předjíždím dalších pár borců. Ty kola prostě jedou tráva netráva. A jsem nahoře. Vízmburk po pravé straně a první sjezd. Teď se teprve ukáže, zda jsem volil dobře. V loňském roce jsem tady prorazil na kovových žlabech duši. Z kopce pouštím brzdy a nechávám 29tky dělat co uměj, a to je jet… žlaby ani necítím, přelítnul jsem je jako vítr. Pokračujeme Ratibořickým údolím, je vedro, dochází mi voda. Už abychom byli u Chvalkovic, kde na mne čeká Péťa s druhým bidonem.

Šlapeme dál, kolem zámku a nahoru do sadů, všichni točej na lehko a jedou jak šneci. Využívám rychlosti, kterou mám, nechávám tam těžší převod a dupu do kopce ve stoje, opět za sebou nechávám pár borců. Les, kořeny, kameny... kolo drží. Je to tu, kopeček před Chvalkovicema, mávám na Péťu ať připraví láhev, jeden úsměv do objektivu a hážu po ní prázdný bidon a beru nový. Končí rychlejší část závodu a nyní přijde na řadu víc techniky. Míjím občerstvovačku a jen letmo beru banán. Je to tady, teď ukáže vidlice a kola co opravdu uměj. Kořen na kořeni, kameny…bláto. Až na Nesytu je cesta opravu trošku těžší ale 29“ překonávají nerovnosti hravě a vzduchová vidlice si pohrává s terénem. Tady už jsem na loňském ročníku necítil ruce, letos to je zatím OK.

Teď přichází louky, asfalt a štěrkové cesty, energie mám pořád dost, ale svaly odmítají pracovat. Poprvé zaváhám jestli včerejší vyjížďka okolo Jaroměře nebyla chybou. Střídám se na háku s jedním borcem na Trekáči a dojíždíme takhle až na sjezd z Boubína. Borec slejzá, já neváhám ani vteřinu odemykám vidlici a pouštím brzdy. Ve stoje držím řidítka a jen dopomáhám kolu hledat si tu nejlepší cestu kamenným srázem. Občas nějaký ten šutr přeci jen trefím, ale kolo si s tím poradilo. Dole potlesk od diváků a už jen proti proudu Úpy do cíle.

Vyjíždím z lesa na asfalt, fouká protivítr, kolo by jelo, úplně mne pobízí šlápni, šlápni. Ale nohy bolej a já už vím, že jsem neměl jezdit včera tak dlouhý výlet s tolika kopci. Situace se mění a pár bikerů mne dává. Strašně mne to žere, ale už to nejde. Taky vím, že nepokořím pro mne magickou hranici dvou hodin. Je to tady závěrečný ovál a já přeskakuju radostně cílovou pásku v čase 2:04.