Devils Tower

Devils Tower je pozoruhodný a mohutný skalní monolit vystupující 264 m nad okolní krajinu a je opravdu již z dálky nepřehlédnutelný. Jeho stáří je odhadováno na 60 miliónů let, kdy vznikl výronem žhavého magmatu. Magma postupně chladlo a rozpraskalo do pravidelných šestibokých hranolů se šířkou kolem 4 metrů. Okolní měkká krajina byla postupně erozí odplavována a odhalila tento skalní monolit podobný kamennému pařezu.

Žluté zabarvení hory při zapadajícím slunci

Planiny kolem Devils Tower obývalo několik indiánských kmenů, kteří monolit spojovali s řadou legend. Jedna z nich vypráví příběh malého indiánského chlapce, který se vzdálil od svého kmene a byl pronásledován medvědem. Velký Bratr se nad hochem slitoval a vyzdvihl ho do výše i s kusem okolní krajiny. Medvěd se dlouho snažil za chlapcem na horu vylézt, zkoušel to ze všech stran, ale nepodařilo se mu to. Jen svými drápy poškrábal stěny monolitu. Jméno Devils Tower mu dal až plukovník Richard Dodge, který sem v roce 1875 doprovázel geologickou výpravu.

Devils Tower vyčnívá už z dálky

Pozující psoun prériový


Horolezci na masivu Dewil's Tower


Večerní pohled z kempu

My přijíždíme po poledni do kempu KOA, který je situovaný v pěkném prostředí přímo pod Devils Tower. Po ubytování jsme se šli vykoupat do bazénku, který nás překvapil přímo horkou vodou. Nejprve jsme nad tím nechápavě kroutili hlavou – chtěli jsme se v tom horku osvěžit a zatím se ve vodě potíme a to se skoro nehýbeme. Ale asi to smysl mělo, protože jedině tak nám při opuštění vody bylo skoro maličko chladno, což bylo docela příjemné. Slunce totiž dost pálilo, nedalo se ani stát bosou nohou na dlaždicích okolo bazénu.

Kolem čtvrté odpoledne, když už bylo příjemněji, jsme se vydali na prohlídku k nebi tyčícího se skalního masivu. Vstoupili jsme do parku a ještě chvíli pokračovali po silnici, podél které byla louka provrtaná od velké kolonie prérijních svišťů. Nebyli skoro vůbec plaší a klidně pózovali před foťáky. Nikdo z nás se je však neodvážil krmit, protože stodolarová pokuta, která tu hrozila, byla pro nás dost odstrašující. Ale později se stejně někteří členové zájezdu i v tomto otrkali. Asi nemohli odolat přátelskému výrazu šedých chlupáčů.

Opouštíme cestu a vydáváme se po pěšině v řídkém lese z nízkých borovic do kopce vzhůru k Ďáblově věži. Při ohlédnutí pod sebou vidíme vlnovku řeky Fourche River, několik terénních zlomů rudé barvy a malý kemp. Vyšli jsme klikaté stoupání až k centru pro návštěvníky, kde jsme koupili pohledy a orazili je razítkem s vyobrazením Toweru. Odsud už vede jen pěšina okolo celého monolitu, po které se společně s Jirkou, Danou a Petrem vydáváme. Nikam nespěcháme, dnes už nás nic jiného nečeká a zpět do kempu je to jen kousek. Teprve tady na nás věž působí svoji mohutností a není se co divit, že v původních obyvatelích měla tak zásadní roli v náboženství. Na úpatí roste několik osamocených borovic, pod kterými je pás balvanů, které se ze stěn odlouply. Nejde o žádné malé kamínky, výška hranolů je kolem čtyř metrů a délka někdy i 8 metrů. Procházeli jsme kolem jednoho ulomeného, kde jsme si proti němu připadali jako trpaslíci.

V jednom místě bylo dobře vidět na horolezce, kteří právě věž zdolávali. Dokonce jsme kousek pod vrcholem viděli i zbytky dřevěného žebříku, který zde kdysi instalovali Indiáni. Vydrželi jsme se dívat až do západu slunce a mohli si tak vychutnat měnící se barvu skály v různém osvětlení. A protože je kemp opravdu v pěkném prostředí blízko Devils Tower, mohli jsme se na ní dívat i při večeři až do úplného setmění.