Přírodní rezervace Red Rock Canyon se rozkládá jen 15 mil západně od Las Vegas v Mojavské poušti na ploše 801 km². Jde o oblast, kam se soustřeďuje zájem geologů z celého světa a kam každý rok zavítá více než 1 milion návštěvníků. Red Rock Canyon je přehlídkou kontrastu mohutných červených pískovců a stěn proložených v bílém vápenci, kterým se říká Keystone Thrust. Stěny vysoké až 1000 metrů jsou velmi populární pro turistiku a skalní lezení. Nejvyšším bodem je La Madre Mountain s výškou 2.486 m n. m.

Kaňonem vede 21 km dlouhý silniční okruh začínající u návštěvního centra, usnadňující přístup k mnoha jeho zajímavostem. Z několika parkovišť podél okruhu odbíhají turistické stezky procházející kaňonem. Okruh je oblíbený nejenom pro turisty přijíždějící autem, ale také pro silniční cyklisty; začíná mírným stoupáním, pak hlavně klesá nebo se drží vrstevnice.

Pohled na zlomek Red Rock Canyon ze scenic drive

Asi tomu nebudete věřit, ale i pobyt v Las Vegas, v tom nepřirozeném pozlátku plném barevných světel, umělých vodopádů, napodobenin mramoru a spousty návštěvníků, může člověka velmi brzy omrzet. A tak jsme i my s Pepou a Radkem zatoužili vypadnout z tohoto blikajícího blázince, koukli do mapy, zastavili se v půjčovně aut a ještě dopoledne vyrazili do Red Rock Canyonu, který je právě tak blízko, že nám ten půl dne bude stačit. Neuměli jsme si představit, co tam můžeme čekat; v mapce okolí Vegas byla jen jedna fotka. A jak už to bývá, tak od šikovného fotografa, který určitě našel to nejkrásnější místo, počkal si na nejvhodnější světlo a pak si klidně zmáčkl spoušť, aby nás posléze nalákal jeho obrázek patřičně upravený grafickým software. Jediné, co bylo jasné je to, že tam můžeme očekávat červené kameny.

Nekonečným předměstím jsme po silnici 159 vyjeli na západ do rozpálené pouště a po pár minutách zpomalili a odbočili na oázu Red Spring. Zaparkovali jsme na poloprázdném parkovišti a vystoupili do úplně jasného, suchého a horkého dne. V Red Spring na nás byli hodní a připravili nám asi 800 metrů dlouhý okruh vedený po dřevěné lávce kolem pár suchých stébel trávy a asi dvou stromů. Hezké. Vydrželi jsme to na něm do druhé zatáčky a pak to vzali po přírodním a prašném povrchu přímo k rudým skalám, na kterých různě vidíme šplhat několik lidí.

Vylézáme od jižního konce nahoru. Nejprve jen tak nesměle, abychom se podívali do obrovské planiny vybíhající na jih. V dálce se tam uprostřed pouště leskne střecha budovy visitor centra, k němuž jsme se po původně naplánované krátké procházce po boardwalku (té dřevěné lávce, která je tak 60 cm nad terénem a vlastně ani není dřevená, ale z lisovaného plastu imitujícího dřevo) chtěli vydat. Odsud vidíme, že tam nic zajímavého není a tak se rozhodujeme pro další dobrodružné poznávaní pískovcových masivů naprosto odlišné barvy než v Adršpachu. Slunce nemilosrdně pálí a mně je jasné, že jsme naprosto podcenili ochranu. Fouká příjemný větřík a tak necítíme, jak se nám pálí kůže na čele, nose, rukou a krku. Opalovací krém s vysokým faktorem zůstal na motelu. Terén je tu zatím lehký a dokonce narážíme na nějakou značenou cestu vedoucí nás zhruba podél po hřebeni. Máme tak krásné výhledy vlevo i vpravo do polopouště s rozsetými zelenými chuchvalci kaktusů a teplomilných porostů, rozřezané několika prašnými cestami. Celá ta scenérie je stále hlouběji pod námi jak stoupáme výš do skal. Za jednou velkou si nacházíme příhodný stín a usedáme tady na pauzu a sušenku. Radek ještě na vyřízení esemesek.

Přímo před sebou máme krásnou kupu barevných pískovců, kdy červená přechází ostrým střihem do žluto-hnědé. Za tím vším se tyčí mohutná hradba blízkých hor. Dále v nich je nejvyšší hora Nevady - Mount Charleston, která dosahuje výšky 3.632 metrů a nabízí i lyžařské terény. My z ní vidíme jen maličký zasněžený vrcholek, pokud je to vůbec on. Jaký paradox tady v tom vedru a suchu, jenž nás obklopuje. Vůbec jsem netušil, že i v Nevadě jsou tak vysoké a navíc zasněžené hory. Nahoře nad sebou vidíme skupinku tří lidí, jevící se odsud jako malí mravenci. K nim už ale nejdeme, lezení tam by bylo dost obtížné a riskantní, takže začínáme hledat po pravé straně sestup zpět k parkovišti. Nalézt cestu nám pomohla skupinka amerických mladíků, kteří sem odspodu právě dolezli. Vydali jsme se tedy jejich cestou dolů. Ale už po chvíli jsme se dostali do slepé uličky a museli se trochu vrátit, když jsme se ocitli na okraji téměř strmé a vysoké stěny. Teď přišlo to pravé hledání vhodného terénu pro sestup. Náhle to vyžadovali větší úsilí a myslím, že si kluci dost posunuli hranice toho, co kdy slezli. Musím je pochválit: i přes počáteční obavy do toho šli a přitom zachovali chladnou mysl, dobře vážili každý krok a poznali na jakém sklonu skal mohou v dobrých pohorkách ještě chodit.

Když jsme úspěšně zase stanuli dole, napojili jsme se na vyšlapanou pěšinu, jenž vedla podél skal zpět k parkovišti. Ještě několik ohlédnutí a fotek. Záběry na rudé skály, střídají záběry na obrovské kaktusy. Jeden poblíž cesty třikrát přesahuje naši výšku a větví se jako nějaký strom.

Po návratu k autu se rozhodujeme pro vyjížďku po scenic drive, kde se potkáváme mnoho silničních cyklistů a jak se později dozvídám z internetu, je to tu mezi nimi oblíbený cíl. Dnes snad ještě ano, ale v létě tu musí být nesnesitelné horko. Okruh má 13 mil vyasfaltované jednosměrné cesty s několika zastávkami podél silnice nebo malými parkovišti. Z něj také vycházejí turistické stezky do skal i blízkých hor. Konečně pravá americká turistika v klimatizovaném autě. Z rozjímání o okolních krásách z pohodlí vozu mě probral až Radek, když na jednom z parkovišť náhle šlápnul levou nohou na brzdu, v domění že tam najde spojku. Poctivě popojíždíme od zastávky k zastávce a jen hrstku z nich vynecháváme.

Slunce se pomalu sklání k západu, ale tady je ještě stále se na co dívat, i když už nám to po tom půldni přijde trochu monotónní. Už se mi nechce fotit pořád ty samé horské scenérie a ani se mi nechce čekat 15 miliónů let na změnu. Opálení, zaprášení, unavení a spokojení usedáme na poslední zastávce do pronajatého auta a míříme zpět do města, které nikdy nespí.